Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adventní čas a zvyky

10. 11. 2007

Čtení O ADVENTU.    Adventní čas a zvyky

Vymezení vánoční doby v Čechách je v současnosti poměrně složité, protože pod pojmy vánoční čas či vánoční svátky si většina z nás představí pouze několik dní mezi Štědrým dnem a Novým rokem. V české lidové tradici začíná vánoční čas již adventem (z lat. adventus - příchod), což jsou první čtyři neděle před Štědrým dnem. Touto dobou očekávali naši předkové příchod Spasitele na svět - narození Ježíše Krista. Věřící křesťané se měli kát a duchovně soustředit. Očekávání měli  vyjadřovat především rozjímáním, modlitbami a půstem, který se vztahoval i na zdržení se veselí. Charakteristické pro advent bylo zapovězení svateb, zábav a zpěvu. Poslední šancí, kdy si lidé mohli užít světských radostí byla kateřinská zábava. Při bohoslužbách v katolických chrámech je hlavním vnějším znakem fialová barva liturgických rouch a vynechání zpěvu Gloria v rámci liturgie. Během adventu se konají ranní mše k poctě Panny Marie, zvané roráty.
 Časové rozpětí adventu nebylo zpočátku pevně stanoveno. Jako čtyřtýdenní byl advent uzákoněn ve Francké říši teprve v  8. století. Všeobecně se čtyři adventní neděle v západním křesťanství ustálily až v 11. století. Do té doby jejich počet kolísal mezi dvěma až šesti. Začátek adventu je pohyblivý. První adventní neděle tak připadá na dny mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Adventní čas, trvající 22 až 28 kalendářních dní, končí na Štědrý den odpoledne. Toto období křesťanského kalendáře rovněž zahajuje tradiční křesťanský církevní rok. První adventní neděle je zároveň počátkem církevního roku. V letošním roce připadá začátek adventu na 28. prosinec. 

 

Průběh adventu se zejména v lidovém prostředí poněkud odchyloval od církevní podoby. Důkazem je velké množství stížností, napomínání, odsuzování a zákazů ze strany církevních hodnostářů. Nesoulad mezi církevním pojetím a lidovou tradicí byl patrný právě v době adventu, který časově korespondoval se zimním zvykoslovným okruhem. Tento časový úsek začínal v našem kulturním prostředí přibližně koncem října, vrcholil vánocemi a končil masopustním veselím. Na vesnicích to byla doba charakteristická klidem od polních prací, kdy bylo více času na odpočinek, zábavu a rodinu. Do doby adventu spadá množství lidových zvyků a rituálů, které s církevním výkladem zcela nesouvisely. O původu lidových zvyků se dnes můžeme jen dohadovat. Některé  mají ale nesporně svůj základ v předkřesťanské době. 

 

 

 

 Život na vesnicích měl v době adventu své vlastní tempo. Lidé se scházeli při společných činnostech jako bylo draní peří, předení, tkaní, výroba dřevěného nářadí, šindelů, houžví apod. Při těchto příležitostech si vyprávěli příběhy, pohádky, povídky, předčítali si z knih, hráli různé hry, nebo si zpívali.

 

  Svatoondřejská  noc

  S počátkem adventu bývá spojován svátek sv. Ondřeje. Noc ze 30. listopadu na 1. prosince byla pro naše předky opředena tajemstvím a magickou mocí. Sv. Ondřej patřil k prvním učedníkům sv. Jana Křtitele a apoštolům Ježíše. Po Kristově mučednické smrti pobýval na severu Řecka, kde byl později nařčen, že odvrací lid od římských bohů. Roku 70 byl v Patrasu odsouzen ke smrti ukřižováním na kříži ve tvaru písmene X, kde trpěl pro své vyznání tři dny, nežli skonal. V české lidové tradici byla svatoondřejská noc vhodná  k věštění budoucnosti a ke zjišťování příštího osudu. Ještě donedávna se v tento den  předpovídalo pomocí hrnků obrácených dnem vzhůru, pod které se umisťovaly různé předměty. Nejčastěji hlína, kus chleba, hřeben a prsten. Zvolený hrnek s hlínou upozorňoval na smrt, hřeben na nemoc, chléb na blahobyt a prsten na svatbu v příštím roce. K obecně rozšířeným věštebným praktikám patřilo i lití olova v podobě, jakou známe ze Štědrého večera. Protože byl sv. Ondřej považován za patrona nevěst, měla většina věšteb prozradit osud právě jim. Věky přetrval zvyk zahrabávat živou, medem pomazanou žábu do mraveniště. Podle kosterních zbytků věštily dívky svou budoucí životní situaci. Kůstka ve tvaru háčku symbolizovala velký zájem ženichů, naopak lopatka znamenala jejich opačné chování. Ze stejného důvodu klepala děvčata o půlnoci na kurník. Pokud se jim ozval kohout, měla se do roka vdát. Když si dívka večer před spaním stoupla na postel a odříkala modlitbu, ve snu se jí měl zjevit její budoucí manžel. O půlnoci bylo možno také spatřit svůj osud na vodní hladině, ve studni, zrcadle či v komíně. Na Českokrumlovsku chodili v předvečer svátku sv. Ondřeje pasáci společně s obecním pastýřem s biči a trumpetami před domy, kde troubili a práskali, aby vlci v nadcházejícím roce nedělali stádům škodu. Během práskání nesměli lidé pod rizikem, že budou sežráni vlkem,  opouštět obydlí. 

Barborky 

Dalším adventním dnem, kterému naši předkové přisuzovali magickou moc, byl svátek sv. Barbory (4. prosince). Toho dne si lidé řezali větvičky ovocných stromů - barborky, které si nosili domů pro okrasu, dávali je do vázy a jejich prostřednictvím pak věštili budoucnost. Zejména svobodné dívky chtěly znát, zdali se již v příštím roce vdají, těm měly větvičky vykvést během vánoc. Ke dni sv. Barbory se váže i starý a dnes již takřka neznámý lidový obyčej, kdy v předvečer svátku (3. prosince) chodily po domácnostech a staveních ženy a dívky - Barborky či divé Báry zahalené do bílých šatů se závojem. Barborky nesly v jedné ruce košík a v druhé metlu, kterou hrozily neposlušným dětem. Hodné děti obdarovávaly drobnými dárky, sladkostmi a ovocem. Sv. Barbora byla jednou z nejpopulárnějších světic středověku a podle legendy žila ve 3. století v Malé Asii. Narodila se v rodině bohatého kupce, který svou dceru chránil před negativními vlivy okolního světa. Zejména ji chtěl ubránit před tehdy zakázaným křesťanským učením. Aby všemu předešel, uvěznil dceru v kamenné věži, kde ji obklopil přepychem a hojností. Mezi sloužícími však pracoval i jeden tajný křesťan, který ji obrátil na novou víru. Když se Barbora nechtěla zříci křesťanství, její rozzuřený otec ji pln nenávisti vlastní rukou srazil hlavu. V tu chvíli sjel z jasného nebe blesk, který otce na místě sežehl. Svatá Barbora se ve středověku stala ochránkyní proti smrti bleskem a potažmo proti náhlé smrti. Zemřít nezaopatřen bylo dříve velkou hrozbou. Nezaopatřený mrtvý neměl totiž nárok na církevní pohřeb. Sv. Barbora byla také patronkou horníků a byla tedy uctívána i na Českokrumlovsku v rodinách horníků tuhových a stříbrných dolů, které ji žádaly o ochranu při práci v dolech. Ve středověkém výtvarném umění sv. Barboru bezpečně poznáme podle věže se třemi okny, kterou drží v ruce jako symbol jejího věznění. Ve druhé ruce mívá buď meč, který značí její mučednickou smrt stětím, nebo paví pero jako symbol nesmrtelnosti. Svatá Barbora patří ke čtrnácti svatým pomocníkům, kteří byli v minulosti uctíváni při morových epidemiích a v jiných kritických situacích. Jejich společná památka se slaví rovněž 4. prosince. 

Mikulášská nadílka 

Přestože byl advent obdobím půstu, štědrá předvánoční mikulášská nadílka tyto přísné zásady porušovala. Svátek sv. Mikuláše (6. prosince) si dodnes připomínáme tradiční mikulášskou obchůzkou. Sv. Mikuláš patří mezi nejznámější křesťanské světce a jeho kult je velmi rozšířen. Životopis světce byl doplněn o několik zázračných epizod. Vyskytují se zde i nejistoty, proto je od roku 1969 v rámci katolické církve jeho svátek změněn v nezávaznou památku. Sv. Mikuláš se podle legendy narodil kolem roku 250 v zámožné rodině a byl vychováván v křesťanském duchu. Po smrti rodičů část svého majetku rozdal chudým a potřebným. Touto štědrostí se zapsal do srdcí svých bližních. Legenda vypráví, že jednou pomohl dobrému muži, který přišel o všechen svůj majetek a neměl žádné finanční prostředky, kterými by zabezpečil své tři dcery. Když se o tom dověděl Mikuláš, vhodil otevřeným oknem po hroudě zlata do ložnice, kde tři dívky spaly. Tím je tento neznámý dobrodinec zachránil před naprostou chudobou a bídou. Svůj čin chtěl sice ze skromnosti utajit, ale nakonec se vše přece jen prozradilo a celé město štědrého dárce uctívalo. Další legenda vypráví o jeho pouti do Svaté země. Krátce po vyplutí se strhl vichr a bouře. Mikuláš se začal za celou posádku hlasitě modlit a bouře se v tom okamžiku utišila. Ve středověku byl pro tento čin považován za patrona námořníků, rybářů či převozníků a za ochránce před povodněmi a bouřemi. V Čechách byl ovšem tento patronát sv. Mikuláše vytlačen katolickým kultem sv. Jana Nepomuckého. Po svém návratu z Palestiny, byl v Myře zvolen biskupem. Do dějin tedy Mikuláš vstoupil jako štědrý a bohabojný biskup, který pomáhal všem chudým, potřebným a nemocným. Byl také ochráncem vdov a sirotků. Zemřel kolem roku 350 a záhy se stal jedním z nejváženějších světců východních křesťanů. Brzy jeho kult začal pronikat díky mořeplavcům i do západní Evropy. V roce 1087 italské Bari získalo údajně Mikulášovy ostatky a kult se šířil dále na sever. Úcta sv. Mikuláši byla od nejstarších dob prokazována i v českých zemích. Na Českokrumlovsku byl sv. Mikuláši zasvěcen románský kostel v Boleticích. Ve výtvarném umění bývá často zachycován právě jako biskup s berlou a s mitrou, který v ruce drží tři zlaté hroudy, nebo měšce, které v noci vhodil do pokoje spícím dcerám zchudlého měšťana. Svátek sv. Mikuláše je také v Čechách spojován se štědrostí. V naší tradici se mikulášská nadílka uskutečňuje již v předvečer světcova svátku (5. prosince). Původně jednotlivé domácnosti obcházel mikulášský maškarní průvod, který kromě postavy Mikuláše, anděla a rozpustilé čertovské družiny tvořily také masky dragounů, husarů, kominíků, sedláků, kozy, smrti či Židů. V reji masek probíhala štědrá nadílka dětem a hospodář na oplátku obdaroval celý maškarní průvod skromným pohoštěním. Na Českokrumlovsku doprovázel Mikuláše, kterému se v německých rodinách říkalo Nikla, ještě Klebergoas – tajemná postava s kozí hlavou na dlouhém kymácivém krku, kterého s děti bály ještě více než čertů. Děti, které Mikuláš nenavštívil, stavěly před spaním za okno talíře, mísy, čepice, nebo punčochy, aby jim do nich Mikuláš vložil dárky. Nadílkou, kterou dostávaly především děti, byly nejčastěji sušené ovoce, ořechy, drobné cukrovinky nebo tradiční mikulášské pečivo - perníkové či marcipánové figurky čerta a Mikuláše. Zlobivé děti pak dostávaly od čerta uhlí, brambory, slupky jablek, skořápky ořechů či řípu. V německém prostředí byla dětem každoročně nadělována ještě nová březová metla, aby byla na zlobivé uličníky doma stále po ruce. Tradiční mikulášskou ozdobou staročeských venkovských domácností byla tzv. zahrádka sestavená do jehlanu z pěti jablek, štípaných loučí, sušeného ovoce a jedlových větviček. Pranostika na tento den praví: „Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší“. 

Svatá Lucie noci upije 

S obdobím adventu souvisí také svátek sv. Lucie (13. prosince). Známá pranostika: „ Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“ by se spíš hodila až na zimní slunovrat. Tato nepřesnost není ale omylem našich předků, jak se někdy uvádí, ale vznikla nesrovnalostí juliánského a gregoriánského kalendáře. Během staletí vznikal časový předstih juliánského kalendáře před skutečným časem, který odstranila až gregoriánská reforma v 16. století. V českých zemích byl nový kalendář zaveden roku 1584. Pranostika tak podle propočtů mohla vzniknout a platit ve 14. – 15. století. Sv. Lucie je velmi oblíbenou postavou v rámci lidové zbožnosti. Je jednou z mála historicky doložených žen, které zemřely mučednickou smrtí. Žila na počátku 4. století v Syrakusách na Sicílii a již od mládí zasvětila život Kristu. O její ruku se ucházel bohatý pohanský mladík, když ale zjistil, že své věno rozdala chudým a nemocným, udal ji. Protože křesťanská víra byla ještě tehdy zakázána a pronásledována, soudce nařídil odvést Lucii do nevěstince. Legenda praví, že strážci kteří ji přišli zatknout, s ní nemohli pohnout, neboť stála jako přirostlá k zemi. Rozezlený pochop jí proto vrazil dýku do hrdla. Sv. Lucie bývá znázorňována s dýkou v hrdle, s lampou a s miskou, na které leží oči, které si podle legendy sama vytrhla a poslala je jako odpověď svému pohanskému nápadníkovi. Druhotně byla proto uctívána jako pomocnice při očních chorobách. Ve středověku se kult sv. Lucie šířil ze Sicílie po celé Itálii, Španělsku a dále po celé Evropě. Sv. Lucie je patronkou především švadlen, krejčích, sklářů, tkalců a dalších řemeslníků. V české lidové tradici se na sv. Lucii dodržoval zákaz předení lnu a draní peří. Přadleně, která tohoto příkazu neuposlechne, hrozilo, že jí sv. Lucie zaplní celou světnici vřeteny, která musí do rána napříst, nebo jí veškerá upředená vřetena zničí a odrané peří rozfouká. Aby hospodyně nepodlehly pokušení, vynášely své kolovraty raději ze světnice na půdu. Na českém venkově obcházely v předvečer svátku sv. Lucie jednotlivá stavení Lucky, což byly ženy a dívky převlečené do bílých plášťů či zahalené do prostěradel s maskami na obličeji. Lucky kontrolovaly, zdali nějaká příliš pilná hospodyně nepřede len nebo nedere peří. Variant obchůzek bylo více. Někde Lucky dohlížely jak mají hospodyně uklizeno a napečeno. Svou pozornost zaměřovaly hlavně na čistotu pece, kterou samy symbolicky vymetaly peroutkou. Jinde tyto postavy strašily děti a sledovaly jak je dodržován půst. V ruce držely dřevěný nůž se špičkou namočenou v červené barvě. Hrozily mlsným dětem, které se nepostí, že jim „rozpářou břicho a vycpou hrachovinou“. Na Českobudějovicku měly Lucky dřevěnou masku, na které byl nalepen dlouhý papírový zobák. Tyto strašidelné postavy přišly ke stavení, zaklepaly a řekly pouze: „Jdu, jdu, noci upiju“ a ubíraly se o dům dál. Sv. Lucie byla podle lidové víry také mocnou ochránkyní proti čarodějnicím. Hospodyně dávaly od sv. Lucie až do Božího hodu vánočního dobytku do krmení zaříkané těsto, které jej mělo ochránit před negativním vlivem čarodějnic. Ze stejného důvodu dělali v tento den hospodáři nad chlévem svěcenou vodou tři křížky. V jiných krajích se od sv. Lucie až do vánoc odkládalo denně po jednom polenu. Nastřádaným dřevem se pak o Štědrém večeru zatápělo. Tento oheň měl celé hospodářství v příštím roce chránit před zlou mocí čarodějnic. 

Zpracovali: Mgr. Alice Glaserová a Mgr. Martin Jakab

 

 

 

           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář