Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dědičné štoly

12. 2. 2008

 

Střípky z historie – Dědičné štoly.

 

                V celém průběhu báňské těžby od samého počátku až do nedávné doby našich současných horníků, byly problémy s odvodňováním důlních děl.Zpočátku se vytahovala voda šachtou a od 16.století se používaly různé čerpací stroje. A teprve když čerpání šachtou nestačilo, přistupovalo se k ražení odvodňovacích tzv. dědičných štol, které procházely v různých hloubkách pod doly, odváděly z nich vodu a usnadňovaly i větrání.

                Dědičné štoly byly nejrozsáhlejšími a nejnákladnějšími důlními díly a některé z nich dodnes vzbuzují respekt k práci starých havířů.Ražení dědičných štol vyžadovalo značné finanční prostředky, násobené navíc tím, že neposkytovaly okamžitý zisk z vytěžené rudy. Proto mohly práce na štolách provádět jen finančně silná těžařstva, která měla v revíru rozhodující postavení. Výnos přinášely dědičné štoly až tehdy, když odvodňovaly doly pracující se ziskem, ze kterých pak měla štolová těžařstva trvalý nárok na různé dávky. Aby štola získala práva štoly dědičné, musela mít hloubku alespoň 20 m. Dědičné štoly dosahovaly délek mnohdy několik kilometrů a aby jejich dokončení bylo vůbec časově zvládnutelné, razily se často z více míst najednou a to ze šachtic předem na trase štoly založených.

                Nejzachovalejšími báňskými památkami z doby slavného dolování jihočeského grafitu jsou zbytky hornických prací u Mokré. Z nich nejcennějším objektem, který však jeví znaky zchátralosti je Josefova dědičná štola. V blízkosti osady v lesním úseku můžeme vidět vyústění Josefovy štoly osázené hrotitým kamenným portálem,kde nad vyzděným obloukem štoly spočívá římsa, která vrcholí dekorativním podstavcem nesoucím knížecí korunku.

                O ražení štoly uvažovala již Eggertova společnost, ale pro technické potíže nebyla realizována. K tomu došlo až po převzetí dolu Schwarzenberkem, kdy v roce 1895 bylo navrženo ražení Josefovy štoly, která měla doly na Mokré podsednout v hloubce 80 m. Náklady byly odhadnuty na 46 232 zlatých a doba ražení na 5 let.

S prací se začalo v roce 1897, zpočátku velmi pomalu a od roku 1901 bylo dočasně zastaveno. Prvních 414 metrů štoly bylo vyzděno, štola byla vedena na 70 m hlubokou šachtu Ferdinandovu. Tam se ale dostala až v roce 1911 a vzdálenost již byla 1280 m.

                V letech 1913 – 1920 se na štole nepracovalo vůbec, teprve až po zániku dolů v Černé se přikročilo k jejímu vyčištění a dalšímu ražení. Šachta tak pokračovala od Ferdinandovy k šachtě Anežka, dále do oblasti šachty Anna, kam se dostala v roce 1929. Dosáhla celkové délky 2240 metrů, na konci byla se šachtou Anna propojena a protože ani v ní, ani nikde jinde se neobjevilo dobyvatelné množství grafitu, byly práce zastaveny. Definitivní konec tohoto díla byl v r. 1937, kdy se Annina šachta zřítila.

                Dědičná štola Josef je důležitou historickou a stavební památkou v katastru obce Černá v Pošumaví a veškeré nutné úsilí by mělo směřovat k jejímu uchování pro budoucí potomky.

 

                V této souvislosti je potřebné se zmínit o pokuse o velkorysé řešení odvodnění dolů u Mokré a Černé dlouhou odvodňovací štolou od Hořic na Šumavě.

Dne 24. února 1920 došlo k zatopení hlavní šachty v údolí Olšovského potoka. Téměř okamžitě byl zpracován projekt a již 3. května 1920 se začalo s ražením v blízkosti hořického nádraží, ale koncem roku 1921 byly práce zastaveny pro tvrdost horniny. Vyrubaná délka obnášela 222 metrů, z čehož bylo pak v r. 1926 vyzděno do oválného profilu 92 m               Tato štola měla být dlouhá 6940 metrů a její ústí u hořického nádraží bylo situováno o 93 m níže než štola Josefova. Jejím záměrem bylo podfárat šachty Viktorii, Annu a Ferdinandovu u Mokré a dále Olšinskou, Mořicovu, Pavlovu a Prince Jana na trase směrem k Černé.Doba ražby při stálém provozu se odhadovala na 15 – 20 let.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář