Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hornická vzpomínka - Karel Vrba

30. 1. 2008
Vzpomínky pamětníků.
 
                V tomto prvním letošním čísle našeho Zpravodaje a samozřejmě i v následujících, vás, milí čtenáři, opět seznámím s vyprávěním lidí, kteří se už mohou počítat mezi pamětníky.Tentokrát se budeme pohybovat v oblasti hornictví , neboť právě Tuhové doly proslavily naší obec a po mnoho desetiletí patřily k předním světovým producentům grafitu. Řada našich spoluobčanů, zejména mužů, se aktivně podílela na těchto úspěších a prakticky celý svůj život zasvětila tomuto podzemnímu a náročnému řemeslu.
Když v minulém roce dokončovala jedna studentka diplomovou práci právě na téma dobývání grafitu, potřebovala tam zařadit i autentický rozhovor s dvěma vybranými horníky. Přitom jsem asistoval i já a domluvil jí rozhovor s pány Karlem Vrbou a Josefem Hlávkou. Jejich rozhovor a vzpomínání je určitě zajímavé i pro širší část obyvatelstva a tak jej zde uvádím, což mi jistě oba pánové nebudou mít za zlé. V dnešním čísle si zavzpomíná Karel Vrba.
Po ZŠ jsem vystudoval učiliště v Královském Poříčí, obor horník. V učilišti jsem se učil na hnědouhelných dolech. Jednalo se o dvouletý učební obor, vždy jsme měli 2 dny školu a 2 dny jsme pracovali v dolech. Pracovali jsme konkrétně v dole Marie Majerová v Královském Poříčí u Sokolova. Ve škole nás připravovali teoreticky a na šachtě prakticky. Závěrečné zkoušky vypadaly tak, že každá skupina dostala zadáno, co přesně má udělat. Podle toho jsme následovně byli zařazeni do pracovních tříd. Z odborných předmětů se vyučovala např. důlní technika nebo bezpečnostní zařízení.
 Do grafitových dolů jsem nastoupil po vyučení v srpnu roku 1952 ,kdy
my, kteří jsme byli z okolí Horní Plané ,jsme  přešli na tuhové doly v Hůrce. Byl to závod Černá – Hůrka. Je to v místech, kde je dnes železniční stanice Černá v Pošumaví. Tam byla úpravna, úpadnice a šachta. Šachta se teprve vystřelovala a úpadnice se likvidovala. Po nástupu jsme likvidovali kolejnice a přemisťovali je na povrch. Poté jsem nastoupil na Novou jámu, kde jsme dodělávali odvaly a začali jsme razit chodby a rozfárali jsme první patro. Poté začala těžba a dobývky. Jáma se později začala prohlubovat na druhé patro. Asi 150 m stranou byla zasypaná Stará jáma – Vilemína, která zde zůstala ještě po bývalých majitelích, kterými byli Schwarzenbergové. V roce jsem 1955 odešel na vojnu, kde jsem fáral jako voják na dolech Československé armády v Karviné. Po vojně jsem se vrátil v lednu 1958 na důl na Bližnou. Na své původní pracoviště jsem se nevrátil proto, že mezitím co jsem byl na vojně, došlo k zátopě Lipna a těžba i práce na úpravnách v těchto místech byly ukončeny. Na Bližné bylo rozfárané první a druhé patro a pokračovali jsme v průzkumných pracích. V roce 1959 jsme začali s dobývkami a těžbou.
Pracovní den vypadal tak, že všechny práce byly dány úkolem. Když bylo třeba ražení předku, byla norma 46 – 58 cm na hlavu a směnu. Ve dvou se tedy muselo nejméně 1 až 1,2 m denně udělat. Až do roku 1953 jsme neměli kompresor ani sbíječky a museli jsme kopat za pomoci špičáků ručně. V dubnu 1953 nám dodali kompresor a výkony byly pak lepší. Na dole Václav byly nakladače, při ručním nakládání byl výkon asi 6,5 tuny na hlavu a směnu. Na Švédských nakladačích byl výkon 13,5 tuny na hlavu a směnu. Surovina se nakládala do vozů a těžnou klecí se vozila na povrch. Poté se surovina odvážela do úpravny do Netolic, kde se teprve třídila a upravovala až na kvalitu 85 – 89 % obsahu uhlíku. V rámci závodu v Netolicích pod nás spadala také chemická úpravna v Týně nad Vltavou, kde se grafit upravoval až na kvalitu 95 % obsahu uhlíku.
Pracovní doba trvala 8 hodin, ostatní měli 8,5 hodin. V sobotu jsme pracovali 6 hodin, později se pracovalo v sobotu jednou za čtrnáct dní, následně byly soboty zrušeny. Střílelo se většinou na konci šichty kvůli vyvětrání. Minimální vzdálenost od odpalového místa byla 30 m. Většinou se razily ještě překopy do boku. Druhý den se surovina vybírala.
V té době jsme měli základní výdělky vyšší, než ostatní pracovníci. Ale v letních měsících měla další zaměstnání vyšší výdělky než my, avšak to bylo sezónní. My měli výdělek celý rok průměrně stejný, ale o něco vyšší. Nebyli jsme nijak moc privilegovaní, ale nebyli jsme na tom špatně.
Měli jsme i o týden delší dovolenou a každý rok jsme chodili na pravidelné lékařské prohlídky, což u jiných zaměstnání nebylo. Ze začátku jsme se stravovali sami. Od roku 1979 bylo uzákoněno, že nám musí vedení zajistit jednu stravu denně. Nejdříve nakupovali v Jednotě, později jsme si nechali zařídit kuchyňku a strava se dovážela. Oblečení, ve kterém jsme chodili na šachtu, jsme dostávali.
Na sobě jsme měli fáračky, když jsme pracovali ve vodě, měli jsme impregnované obleky, které byly těžké a neforemné. Když bylo hodně vody, za hodinu už ji člověk cítil. Helmu jsme museli mít povinně, rukavice jsme fasovali normální nebo antivibrační na vrtání. Na nohou jsme nosili holínky, když se hloubilo, nosili jsme také rybářské holínky. Navíc jsme nosili např. olej do nakladače. Když člověk prováděl trhací práce, fasoval navíc střelivo a rozbušky (také 15 kilo střeliva).
Po zdravotní stránce jsme většinou odcházeli na ruce z vibrací. Snad každý druhý byl léčen na choroby z povolání. Dále se ničily klouby. Protože se vrtalo na výplach, neprášilo se tolik. Když se na výplach nevrtalo, tak jsme prach samozřejmě dýchali. Výhodou je, že v Černé jsou převážně vápence, které se později vykašlou. Bylo dobře, že zde nebyl křemen, neboť ten se ukládá na plicích.
V dole bylo vlhko a zima, průměrná teplota byla 8 stupňů. V zimě mrzlo i na třetím patře v 65 metrech. Pracovalo se celoročně. Jelikož se zde nacházel radon, vzduch se tlačil do šachty a ne odsávat. Nebo se na hodinu větráky vypnuly a vnitřek se rozehřál.
Fárali jsme pomocí těžních klecí, kam se vešli 4 lidé najednou. Zazvonilo se a zfárali jsme na patro.
Evidence byla dvojí. Když jsme si z lampárny brali lampu, dávala se známka. Druhá známka se dávala na sebezáchranný přístroj. Sebezáchranný přístroj jsme měli pro případ neštěstí, měl chránit po dobu 45 minut, abychom mohli dýchat a projít např. kouřem. Na pracovišti musely sebezáchranné přístroje viset na viditelném místě, při práci jsme ho na sobě neměli. Sebezáchranný přístroj byl na jedno použití.
Jako střelmistři jsme měli školení pravidelně jednou ročně a jednou za dva roky ještě před Báňským úřadem. Většinou to bylo seznamování s novými předpisy a bezpečnostními opatřeními.
Odejít z hornictví jsem prakticky nechtěl. Většinou se dělalo na jednu nebo dvě směny, ale zvyknul jsem si také na třísměnný provoz, který byl zaveden především po průvalu vod v letech 1982 – 1983.
Karel Vrba pracoval v dolech až do 1. 1. 1991, kdy odešel do důchodu. Jako horník pracoval i s učením celkem 40 let a 3 měsíce.