Jdi na obsah Jdi na menu
 


Škola v Bednářích

7. 10. 2007

 

Pohled do historie – Škola v Bednářích.

 

Vzpomínka na školu v Bednářích jejednou z kapitol knihy Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionspiele. Přeložil ji Jan Mareš z Jihočeské vědecké knihovny.  Z této vzpomínky jsem vybral některé statě a uspořádal tento článek.

 

V roce 1896 byla v Bednářích, místu ležícím takřka uprostřed kruhu vsí a samot – Muckov, Kramolín, Cichalov, Rybáře, Hostínova Lhota a Kozí vrch – s milostivým „schválením nejvyššího panovnického domu“ zbudována škola a 26.listopadu t.r. slavnostně vysvěcena.

 

Vzpomínku na školu v Bednářích napsal Mudr. Ernst Kurz, který byl synem ředitele školy Heinricha Kurze, který ji vedl v letech 1918 – 1938.

 

Prvním ředitelem po založení byl Franz Skopek, pak Adolf Blaha, následoval Heinrich Kurz a poslední za války a těsně po ní byl Karl Rheder. Až do doby založení školy v Bednářích museli děti chodit do Hořic. Z Hořic musel i tak všechno, co takový vesnický učitel potřeboval, přinést

 

v batozích a taškách. Hodinová chůze byla často namáhavá a lopotná, zejména při překonávání tzv.“lopotného vrchu“. V Bednářích tehdy nebyl žádný krám, žádný řezník ani pekař. Proto se vyplatila nedělní a sváteční cesta do kostela v Hořicích, ale často i do stejně vzdálené Černé či Světlíka. Cesta při níž škola stojí spojuje právě obce Černou a Světlík. Jezdíval po ní tam i zpět povoz s pivem z Černé do Světlíku a nechával cestou několiklahví piva a pro nás kluky vytouženou sladkou limonádu, zvanou u nás „praskačka“ podle bublinek šumivě praskajících po otevření uzávěru. Přitom jsme se mohli dosytosti napít zadarmo dobré čisté vody ze studny, kterou čerpala dřevěná pumpa hned vedle školní budovy. Cestou kolem školy hnávali pasáčci za horkých letních dnů dobytek na pastvu a obchodníci s dobytkem právě nakoupené kusy k řezníkovi na porážku. Z podzimních mlh se vynořovaly povozy Hořických, kteří si na „obecním“ vyrýpanou a přes léto nasušenou rašelinu odváželi v borkách domů na zimní otop.

 

Jednou do roka nastávalo skutečné oživení – to když nejdůstojnější pan prelát z kláštera ve Schläglu projížděl kolem k vizitaci do Frymburka a do Světlíku, které podléhaly církevní správě v rakouském Mühlviertelu. Sbíhali se děti i dospělí, poklekali do prachu cesty a očekávali, že se jim od vzácného hosta dostane účinného požehnání.

 

Přece jenom ale hospodu jsme tady měli. Stála trochu stranou blízkého Muckova na okraji lesíka cestou do Pláničky.Po chalupě se tam říkalo „trakař“. Bývalo tu o sobotách a nedělích, jakož i o svátečních i jiných tancovačkách často opravdu náramně veselo.

 

 

 

 

 

 

 

 F.Z. 2007

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář