Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze vzpomínek Ludmily Prenerové

10. 8. 2008

                       

Ze vzpomínek Ludmily Prenerové.
 
Paní Ludmila Prenerová se narodila v roce 1935 v Loučovicích. Její otec Julius Kleschka byl hajným a v roce 1940 byl služebně převelen do Dolní Vltavice. Zde přečkala její rodina celé období II. světové války a v září 1945 musel otec přejít na hájovnu do Dobčic u Záboří v českobudějovickém okrese. Od té doby zde paní Prenerová žije / Dobčice 36 – 37384 Dubné/ a přestože jí v roce 1945 bylo pouze deset let, pamatuje si řadu událostí, které byly spjaty zejména s osvobozením Dolní Vltavice americkou armádou.
                Paní Ludmila Prenerová pracovala dlouhá léta jako účetní a technik živočišné výroby u statků Hluboká, Rožnov a u Plemenářského podniku Netolice. V roce 1990 odešla do důchodu, kde pak ještě 10 let pracovala na Obecním úřadě v Záboří jako účetní.
                Její vyprávění jsem zaznamenal v červenci roku 2008, když se mi sama telefonicky ozvala na základě mého článku o Dolní Vltavici, který vyšel v Českokrumlovském deníku /Deníky Bohémia/ dne 7.června téhož roku.Navštívil jsem jí v jejím bydlišti a zaznamenal její téměř dvouhodinové vyprávění, přičemž jsem jí poskytl možnost hovořit o tom, co jí přijde na mysl, i když to bude různě zpřeházené. Její vzpomínky jsem pak seřadil do následujícího vzpomínkového záznamu:
                „Tatínek odmítl po válce místo, které mu bylo nabídnuto klášterem v rakouském Schläglu s odůvodněním, že konečně máme doma svobodu a tak přece nepůjdu jinam.
Jeho bratr byl kněz v klášteře ve Vyšším Brodě, ale hlavně byl hospodářským pracovníkem, který měl na starosti lesy a vodní hospodářství. Jako kněz však sloužil v okolních obcích mše, ale nakonec po válce skončil jako krmič koní na Svatém Tomáši. V roce 1948 přešel státní hranice a rodina ho pak dlouhá léta neviděla. Později jsme zjistili, že sloužil ve městě Zell am See.
Tatínkův druhý bratr Alois sloužil určitý čas jako hajný v Pláničce u Černé v Pošumaví.
                V Dolní Vltavici jsme bydleli na hájovně vzdálené od obce necelých 30 minut chůze ve směru na Milnou.Do Vltavice jsme chodili přes lesy a kolem rašeliniště, kde se kopaly a sušily borky, kterými potom obyvatelé v zimě topili.Přímo z hájovny se šlo nejprve přes louku a pak kolem rašeliniště. V lesích rostlo velké množství brusinek a klikvy.
Do školy jsem chodila od roku 1940, a to do třetí třídy. Byla to samozřejmě škola německá, já německy neuměla, protože doma se mluvilo česky a takjsem se ani na nic nemohla zeptat. Kolikrát se stalo, že odpoledne bylo vyučování a já nevěděla, že je a tak jsem nepřišla.Pan řídící ovšem říkal, že je to jedno, protože on musel německy učit téměř všechny děti, jelikož zde byl různý dialekt a někdy si nerozuměly ani mezi sebou. Jak se jmenoval pan řídící i učitelka si již nevzpomínám. Po válce jsem pak chodila do české školy a zase se musela učit číst česky, neboť už jsem částečně zapomněla.
Koncem války se stěhovala spousta lidí z Vídně a z Lince, které byly bombardovány a tak se dostali i do Dolní Vltavice. Pozorovala jsem jako dítě pěšáky s ruksaky na zádech i s kočárky, vltavičtí němečtí obyvatelé si je brali k sobě domů, byli to většinou starší lidé s dětma. Školní budova byla v této době plně obsazená těmito lidmi, do školy se nechodilo, ale jednou týdně si chodily děti k učitelce pro úkoly. Po válce se tito lidé zase stejným způsobem stěhovali zpět.
Konec války ve Vltavici začal podle v pátek, respektive z pátku na sobotu. Tu noc jsem byla s maminkou sama doma, otec sloužil jako hajný na Martínkově u Vyššího Brodu a domů přijížděl vždy koncem týdne v sobotu. Noc jsme téměř probděly na matraci v kuchyni, z dálky bylo slyšet střelbu z děl a ráno pak utíkali přistěhovalí lidé pryč z Vltavice, neboť se báli Američanů.
V sobotu 5.května bylo velmi pěkné počasí, nikde nepadla ani ranka, lidé se dokonce opalovali, v neděli 6.5 však pršelo a určitý poklid přerušila najednou velmi silná rána. Okamžitě jsme se pěšinkou běžely podívat co se děje a již viděly jak přijíždí tanky. Ta rána, která se ozvala, směrovala na vltavickou faru, kde byla rozložena německá armáda.Znovu padla rána a již bylo vidět dým, plameny a fara hořela. Němci mezitím vyhodili do povětří železný most spojující Vltavici s Kyselovem. Na mostě byla socha sv. Jana Nepomuckého a ten to kupodivu přežil. / Další mosty byly pak již dřevěné a téměř každý rok je vzala voda a musel se dělat znovu – poznamenala paní Prenerová/.
Současně s farou pak již začaly hořet další domy nejdříve všechny baráky , které stály mimo obvod obce, stále se střílelo, naše hájovna to však přečkala, protože byla úplně mimo a skrytá v lesích. Vltava byla tehdy trochu rozlitá do luk a polí, čímž se přehradila cesta z Vltavice do hájovny, takže tam nikdo nemohl přijít. Teprve večer přišel k nám jeden Němec, který měl ve Vltavici hospodu, bál se, že ho Američané zastřelí, protože se špatně choval k Polákům, kteří zde pracovali u místních sedláků. Ti také hned se snažili dostat k Američanům a večer, když byl klid, se k nim také dostali.
Američané si postavili pontonový most, musel přijít starosta s bílým praporem, to vysílali rozhlasem a byl prohlášen k o n e c   v á l k y.
 
Někteří z německých obyvatel vyvěsili druhý den americkou vlajku, ale museli jí sundat. Právě ten druhý den byl na pohled velmi smutný. Veškerý dobytek byl mrtvý, spálený, nafouklý, tahalo se to na louku. Tatínek, když se dozvěděl, že Vltavice hoří, tak přišel domů a šly jsme se pak podívat co se děje. Tam už se odevzdávaly zbraně, vše se sepisovalo.
Chodili k nám také dva Američané, oni měli veškeré zásoby, ale vše sušené a tak chtěli čerstvé vejce, mléko, máslo a za to nám dávali čokoládu. Pro mě neměli nejdříve nic, protože prý netušili, že tam bude malé děvče, ale slíbili, že až přijdou příště, že mi přinesou a to také splnili. U nás vždy vypili hrnek kyselého mléka, snědli chleba namazaný máslem, poseděli, popovídali a zase šli.
Zajímali se i o mé první přijímání, dokonce mi přinesli látku na šaty, balonové hedvábí, jedna švadlena mi šaty šila, ale než došlo k aktu prvního svatého přijímání, tak byli Američané odveleni a museli odjet pryč.
Po dobu jejich přítomnosti byli nastěhováni ve třech hospodách, kde byly velké sály, stavěli pro Dolní Vltavici dřevěný most, který však následující rok ledy vzaly.
Američané tam byli i tehdy, když přišli čeští vojáci, společně pak hlídali na mostě, z jedné strany stál americký a z druhé strany český voják.Čeští vojáci bydleli ve škole a když zjistili, že jsme tam jediní Češi, musela jsem již v deseti letech dělat tlumočníka.
Němci, kteří byli ve Vltavici jako vojáci šli do zajetí, v Aigenu byl velký tábor, rovněž ve Frymburku byl sběrný tábor a byl tam i lágr, kde byli Vlasovci. Ti k nám chodili do hájovny na polévku, báli jsme se jim nedat najíst.
Hodně Němců dezertovalo z fronty, spali rovněž u nás ve stodole, nic nám neudělali, nic neukradli, zeptali se ráno na cestu a pokračovali dále.My jsme byli tehdy ve Vltavici jediní Češi, ještě tam byla v jednom statku v nájmu jakási paní Stránská, ta si k nám chodila kupovat mléko a máslo.
Ve Vltavici zůstala i dvě děvčata, která nešla na odsun, protože jejich tatínek zemřel v Mauthausenu. To byly moje kamarádky, já jsem se s nimi sešla, ale dále už o nich nic nevím, jen to, že se jmenovaly Lepschi.“
Paní Prenerová dále vzpomíná:
                „ S Němci jsme vycházeli celkem dobře, kdo se nechtěl bavit, ten se také nebavil, bylo tam pár hodných na které jsme se mohli obrátit. Jinak v obci to moc dohromady nešlo, zejména velcí sedláci v kterých nebylo dobroty ani za mák, o starostovi ani nemluvě se chovali povzneseně.
Ale vyjít se s nimi dalo – např. když chodily kontroly stavu dobytka, přišli tři Němci, spočítali, co bychom měli dodávat, ale pak řekli, že do Vltavice to máme daleko a tak nás dodávek zprostili.
Někteří Němci, kdyby ovšem bývali předem věděli, co s nimi Češi udělají po válce, tak by to bylo mnohem horší.“
Vzpomínka pokračuje:
„ U Vltavy byl čtverec lesa, kde bylo naskládáno metrové dříví, které se sem na zimu navezlo a pak se na jaře spouštělo po vodě do papíren v Loučovicích i Větřní. Dřevo dolů k Vltavě sváželi sedláci na saních, já jako malá jsem s nimi jezdila, vlekli mě na provaze až k vodě. Ranečky s jídlem si dávali k nám domů, aby jim jídlo nezamrzlo, v poledne se pak zastavili a u nás se najedli. K jídlu měli většinou velké černé knedlíky ze žitné mouky a k tomu kusy tlustého uzeného masa.“
                 Co se týče počasí, sníh většinou napadl již v říjnu, případně listopadu, takže například jablka zde vůbec nedozrála. Sněhu bývalo až dva metry, silnice se neprohrnovala, bývalo tak zaváto, že dveře nešly otevírat. Do Černé k doktorovi se chodilo pěšky anebo s některým sedlákem, který potřeboval provětrat koně.
Při výstavbě stájí se již počítalo s těmito nepříznivými podmínkami a tak, aby se mohl ošetřovat dobytek i v těchto zimách, bývaly vchody do stájí rovnou z bytu.
Škola v té době také nebývala, teprve až když sedláci projeli silnici, pak vozili děti do školy.
                Velmi krásná tam byla příroda, co bývalo ve Vltavě ryb, na ten dnešní pohled s Lipnem si stále nemohu zvyknout.“
Paní Prenerová pak vyprávěla o době po odsunu:
                Vzpomíná na dobu, kdy sem začali jezdit Němci po odsunu, protože ještě nebyly drátěné zátarasy ani Lipno a tak se na stará místa několikrát vraceli, občas i aby si něco pro ně cenného odnesli.To už však na jejich místech byli noví osídlenci a jejich vztah k Němcům byl velmi nepřátelský.
Své vzpomínky na toto období má však již z Dobčic, kam se přestěhovali. Tam viděla, že se Němci vraceli, chtěli navštívit svou rodnou chalupu nebo statek, věděli, že tam zanechali např. sud kyselého zelí. Poprosili novou selku, zda by se mohli podívat a trochu zelí ochutnat, ale se zlou se potázali, každá selka je odmítla. Tenkrát ještě bylo vše rozjitřeno válkou a averzí ke každému Němci.
V pozdějším období však ti samí lidé vítali Němce téměř s plnou náručí. Odsunutí Němci přijížděli v nablýskaných autech a přiváželi např. kafe apod., které jsme sice u nás také měli a někdy i lepší, ale bylo to „ze Západu“, tak by se bývali Češi strhali.
Vyprávění paní Prenerové pokračuje:
                „Do Dolní Vltavice jsem se pak několikrát vrátila, samozřejmě, že tam byli úplně jiní lidé, které již neznám. Z Vltavice byl do Kyselova dřevěný most samá díra, na druhé straně byla již Pohraniční hlídka a dál se nesmělo.
Pak jsem tam byla na brigádě, nahoře na kopci vedle hlásky byly krechty brambor, které jsme přebírali. Vltavice se už v té době pomalu zatápěla, voda sahala do půlky kostela. Ve škole byla tehdy kancelář Vodních staveb, tak jsem tam šla, vysvětlila jim situaci a oni byli tak hodní, že nás vzali na loď a provezli po napouštějícím se Lipně až do Horní Plané.Vzali nás samozřejmě zpět do Bližné, kde jsme tenkrát byli ubytováni.To vše bylo v padesátých letech.
                Pak jsem tam byla v roce 1984, kdy jsme se jeli podívat na Šumavu a zajeli též do Dolní Vltavice. Zjistila jsem, že zbyl pouze pekař a dva baráčky nad ním .Ten první barák byl úplně stejný jako za mého mládí, nic se na něm nezměnilo, i ta okna byla stejná.
Po revoluci, asi v roce 1995 jsem tuto krajinu projezdila s bratrem, který byl o deset let starší, a narodil se v dnes neexistující Hodoni a chodil do české školy.Navštívili jsme rovněž dnes neexistující vesnici Kapličky a viděli zde pouze kašnu, kterou pamětníci postavili po roce 1989 a umístili zde černou tabuli s potřebnými údaji.
Přijeli jsme rovněž do Kyselova, kde nám celníci dovolili podívat se k rakouským hranicím, kam jsem se nemohla 50 let dostat.
Naposledy jsem byla ve Vltavici asi v roce 2000 rovněž se svým bratrem, ve Vltavici jsme již viděli pouze samé rekreační objekty a já nostalgicky vzpomínala na své zde prožité mládí.“
Vzpomínky paní Ludmily Prenerové končí. Na to, že jí v době o které mi vyprávěla bylo teprve deset let, má obdivuhodnou paměť. Jménem obce Černá v Pošumaví i jménem svým jsem jí za tuto vzpomínku poděkoval.