Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze vzpomínek pamětníka 1

10. 3. 2008
                Z vyprávění Františka Novotného / část druhá a závěrečná/.
 
Velmi rád jsem měl a mám ovocné stromy. Zapisoval jsem si kolik kterých stromů je u každého stavení. Koupil jsem si 50 litrovou stříkačku, Lang mi sehnal postřikovou jíchu a zadarmo jsem všechny stromy ošetřoval. Velmi se tu dařilo jabloním, třešním, švestkám, ale i hrušním. Celkem bylo těch stromů více jak 300 a jejich plody byly výborné chuti. Ale lidé ty stromy spíše káceli a nové nevysazovali.
                Rád jsem i fotografoval. Měl jsem dva fotopřístroje a při každé příležitosti jsem dělal snímky. Před barákem jsem postavil dětem velkou houpačku a tak, když šli děti ze školy, měli o vyražení postaráno. Dnešní čtyřicátníky vidím jak na dlani jak kráčí do školy i domů. Před barákem jsem měl i velikou ohradu, ve které jsem choval kolem 80 kachen. Máma zas měla na starosti sběrnu mléka, kam přinášeli hospodáři mléko a tržili za něj dost velké peníze.
                Místní správní komise sídlila nejprve v baráčku, kde nyní bydlí Petr Morong. Nejdříve se však schůze dělaly ve škole, ale ta potom musela začít fungovat a tak se odstěhovali. Pak se MSK zrušila a baráček se dal do užívání. První v něm bydlel nějaký účetní, svobodný, měl připravené peníze na výplatu a do rána se mu ztratily. Nevím jestli je někdo ukradl nebo on sám zašantročil.
                Když měla začít škola, bylo nutno uvážit, kdo bude chodit do Muckova a kdo na Pláničku. Došlo tedy k rozdělení a od obchodu v Muckově, z kovárny, z Vyžboh a Jam chodili děti do Pláničky a z Kramolína, Emrů, Hostinné Lhoty a zbytku Muckova se chodilo do školy zde.
                Na Kramolíně tehdy bydlel Dirner, dva Kubincové a Sojka a na Vyžbohách Petr Řezníček a Pospíšil. Ve škole učila asi 12 let učitelka Filípková, vedla si i kroniku, ale nikdo o ní nic neví.
                V roce 1949 vzniklo v Muckově Jednotné zemědělské družstvo / JZD /. Při zakládání se nám moc do družstva nechtělo, vždyť jsme se pomalu začínali stavět na nohy a tak vznikalo plno hádek a svárů. Dost jsem se narozčiloval, ale nakonec jsem musel uznat, že už na to sám nestačím. Žena už mi odešla a já měl na starosti 3 koně, 8 krav, 2 prasnice, 8 velkých prasat a spoustu drůbeže. A tak se nakonec JZD založilo a ozimy jsme již seli společně. Strojní traktorová stanice z Mokré nám však dost pomohla. Přesto nám to moc nešlo, byli jsme zvyklí na svoje, každý zde byl z jiného koutu republiky a najednou máme dělat dohromady. A tak se to všelijak šidilo, kradlo se, jen aby měl každý co nejvíce pro sebe. Založili jsme společnou drůbežárnu, každý musel dát ze svého 5 slepic, ale slepice postupně mizely, vejce mizela, krmení mizelo, vagon kukuřice určený pro prasečák rovněž zmizel. Prostě nebylo to k tomu.
                Předsedu družstva zde dělal Lang, agronoma Štefan Řezníček a já jsem dělal zootechnika. Vydrželo to jen dva roky a pak nutně muselo dojít ke krachu. Nastalo vyšetřování a nakonec došlo k trestním sankcím. Lang a Řezníček byli zavřeni a potom vystěhováni na Olšov. Já jsem dostal podmínku. V práci jsme však museli pokračovat, předsedu JZD dělal Mára a zdálo se, že se situace začíná zlepšovat. Dokonce jsme postupně dobírali i poměrně slušné peníze.
                Na podzim roku 1953 přijel na Muckov jakýsi Wuršl ze statku a povídá: „ Tak hošánkové, přišli jsme vás převzít, JZD končí, bude tady statek“. Byli jsme náležitě rozčíleni, teď, když se konečně začíná práce dařit, tak se máme znovu rozejít? Nikomu se nechtělo, ale zase se nedalo nic dělat, statek nás převzal a Wuršl se zde stal prvním správcem.
                Během celého trvání statku až do příchodu Františka Kokrdy se na Muckově vystřídalo 22 správců. Někteří tomu ale vůbec nerozuměli, např. nějaký Kuruc, který hned vyhrožoval ministerstvem a přitom sám chodil po lidech, kde by co dobrého snědl, mnoho věcí nasliboval a nic nesplnil.Toho zde lidé rádi neměli. Pak třeba Jirka Blažek za ředitelování Burdy, to byl člověk, který měl moc rád koně, vychloubal se tím, jak dokonale jim rozumí a pak jednou hnal hřebnou kobylku ustájenou u starých Pekárků do Černé a zpět. Přijel s ní, byla celá pod pěnou, no a ráno se narodilo hříbě.
                Dále zde byli správci Štěpányi, Zajac, Stronček a další. Později zde dělal správce i Josef Janutka, dělal jsem mu mechanizátora, ten zase hodně dělal do doktořiny, však jí také studoval, léčil zde téměř všechny lidi pomalu jako doktor. A pak přišel Kokrda a Václav Růžička, pak jsem se sloučili s Frymburkem, přišel Jan Šerban, ale to už je přítomnost.
Ale abych se vrátil k Němcům. Už dlouhý čas věděli, že po z jejich strany prohrané válce, budou muset odejít.Mnoho věcí si tedy poschovávali do různých jednoduchých, ale mnohdy důmyslných skrýší. Když jsme sem přišli, tak jsme pak po odsunu na mnohé úkryty narazili. Bylo zde nalezeno poměrně mnoho zbraní, munice, chomouty, brány, dokonce motocykl. V konvích bylo ukryto zrnkové kafe, mouka, sádlo, zapečené maso. Většinou to bývalo ukryto někde pod křížkem, pod osamělým stromem nebo v opuštěných tuhových dolech. Na některých místech zakopané věci měly označení např. přibitým řetízkem, kde potom podle toho na kterou stranu stromu byl přibit a podle toho, kolik měl článků, bylo možno určit i místo i vzdálenost úkrytů. Na mnohé skrýše jsme narazili na Jamách, Hubenově, Langovině, Kramolíně, Kozáku, Vyžbohách, Slavkovicích a jinde.
                Na Kramolíně byl na potoce mlýn a pila. Když jsme sem přišli, ještě tam byla vyrovnaná řada prken, ale chybělo dynamo k pohánění mlýna. Pak jsme ho pod prkny s kovářem Jiřím Pejšou našli. Kovárna byla tam, kde nyní bydlí Dirbák.
                Němci sem potom začali přijíždět. Viděli jsme je na různých místech, kladli tam květiny, většinou si i nabírali do igelitových sáčků zeminu. Ve vápencových jeskyních dokonce nakládali nějaké kufry, které nosili od zdola do auta. To bylo někdy v roce 1973.
                Za zmínku stojí jeskyně na Slavkovicích s překrásně opracovanými podpěrnými sloupy. Dnes jsou zavalené, ale jinak sahají až do půlky pole a všude jsou zatopeny. Snažili jsme se ještě před zavalením zjistit hloubku. Byl tam rumpál, dolů šly kolejnice a po nich se na vozících vyvážel vápenec ven. Však jsme ty vozíky použili ve stáji, která byla vedle starého obchodu, na vyvážení hnoje. Vápenec byl velmi kvalitní, bez odpadu a zdaleka si pro něj sedláci přijížděli. Dnes jsou jeskyně opuštěny, slouží snad někdy za útulek čundrákům. Je to ale část krásného místa.
/ Od doby tohoto rozhovoru uplynulo 22 let a tak se samozřejmě změnila i situace v některých místech o kterých se zde vypráví/