Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze vzpomínek pamětníka

10. 2. 2008
Z vyprávění Františka Novotného.
Pan František Novotný bydlel v domě na okraji osady Muckov u silnice vedoucí na Světlík.Jako dosídlenec sem přišel v roce 1946 nejprve do statku v Hostinné Lhotě, později se přestěhoval do nynějšího místa, bývalé osady Emry. Celý život pracoval v zemědělství a i v důchodu, pokud mohl, tak vypomáhal. Několik let pomáhal např.obracet mechanizovaně stonkový len, za což byl v r.1982 odměněn a oceněn jako nejlepší na závodě Frymburk.
            Jeho hlavním koníčkem byla myslivost, pečoval o líheň bažantů a rovněž velmi rád a úspěšně zahradničil.V aktivním věku byl činný i ve veřejných funkcích.
            František Novotný byl velmi dobrý vypravěč, jeho vzpomínky na minulost jako by ožívaly rovnou před námi.Již v době pořízení rozhovoru s ním, souhlasil s  uveřejněním jeho vyprávění, kterého se bohužel nedočkal, zemřel v roce 1991 ve věku 72 let. Začtěme se tedy do jeho vzpomínek –„ Takže pane Novotný, jak to tedy všechno bylo?“
„ Když jsme sem v roce 1946 přišli, byla to zrovna nejhorší doba, protože se prováděl odsun Němců.Němci bydleli v každém stavení a až na vyjímky to nebyli zrovna hodní lidé. Ti kdyby mohli, udělali by člověku to nejhorší.Zde vedle ve škole bydlel učitel, jméno už si nepamatuji, ale byl to dobrý člověk a ostatní ve vsi ho moc rádi neměli. My jsme zpočátku schůzovali právě ve škole a německý učitel nám vždy vycházel vstříc.Dokonce zorganizoval jménem komisaře Štolfy nařízení, že každý Němec musí odevzdat určité dávky potravin. Němci připravovali vejce, máslo, chleba a podobně a přinášeli to do školy. Při schůzích nám potom učitel připravoval menší pohoštění, které pro nás bylo vítané, protože jsme na samém začátku neměli prakticky nic.
            Pamatuji se dále na Hermínu Finkovou, švadlenu, která nám šila potřebné věci. Ta se s Němci vůbec nestýkala a také při odsunu velmi plakala a odejít nechtěla.
            Hlavními představiteli obce byli sedláci Mugrauer a Kratschmayer. To byli na tu dobu vykořisťovatelé, měli v obci ta nejlepší pole, největší stáda a menší rolníci na ně museli dělat.Za půjčení potahu nebo nějakého stroje, musel pak někdo z rodiny u nich delší dobu odpracovat. Tito sedláci byli s mnoha rodinami spřízněni, většina vesnice byli bratři, bratranci, švagři a jejich děti. I přesto museli svým příbuzným, kteří byli velkými sedláky, jejich pomoc dostatečně oplácet. Z dalších rodin si vzpomínám na Fuksu a Pihale.
            Němci tušili, že budou odsunuti, ale kdy to bude, to nikdo nevěděl.Ještě večer před odsunem nebylo ani potuchy, ráno však přišel rozkaz, komisař oznámil, že do večera musí být všichni pryč. Samozřejmě, že se Němci ssebou snažili vzít co nejvíce věcí, spousty jídla a různé cennosti. Mnoho toho si však stačili různě poschovávat v domnění, že se pro to brzy vrátí.
            Odváželi jsme je do Krumlova nahoru na nádraží, sám jsem se dvakrát točil s koňmi a se žebřiňákem. V Krumlově museli nastoupit do řady a bylo jim nařízeno, že si ssebou mohou vzít jen to nejnutnější a to co je jim nejmilejší a to ve váze 25 anebo 30 kg, to už si přesně nepamatuji. Ostatní věci nad tuto hranici museli odevzdat do skladu. V tom okamžiku nastal velký zmatek, všichni se vrhli na žebřiňák a snažili se z té spousty věcí vybrat to pro ně nejdražší. Je třeba říci, že měli velké množství zlata a stříbra.
            Po odsunu zbyl po barácích veškerý dobytek, drůbež, prasata, koně, ovce. Protože nebyl nikdo, kdo by to krmil a ani nebylo čím, odvázali jsme všechno zvířectvo od žlabu a všechno jsme vypustili ven do volné přírody a stavení jsme uzamkli. Celkové stádo čítající kolem 150 kusů se volně páslo až do příchodu prvních mrazíků. Pak se postupně začalo stahovat ke vsi.. My dosídlenci jsme hodně pěstovali řepu a tak se dobytek stahoval do ní.Nejvíce řepy měl jakýsi Milner, který jí pěstoval pod Muckovem v prostoru pod dnešní vodárnou. Tam vydržel dobytek delší dobu. V té době ještě nebyl takový pořádek a tak si tedy každý vzal z dobytka co potřeboval. Nic nebylo evidováno a tak se zařezávali ovce, někdo si vyměnil malé tele za velkou jalovičku a podobně. To co zbylo, jsme nahnali do ohrady a po projednání v Krumlově, jsme pak dobytek hnali přes Slavkovice a Černou do Hůrky, kde se nakládal do vagonů na dodávku.
            Zanedlouho pak začal fungovat systém státní správy a došlo k prvním soupisům dobytka a k uložení povinných dodávek. Hospodařili jsme, ale moc jsme z toho nevyzískali. Já například jsem většinou nesplnil a pak jsem také neměl na nic nárok. Splnit uložený kontingent, to byl hlavní předpoklad. Hodně zla mi nadělala moje první žena, která vůbec neuměla hospodařit. Namísto, aby prádlo vyprala a pospravila, nechala všechno shnít a handlovala v Hořicích nové za vejce, máslo, mouku a podobně.
            Vzpomínám si z dnešního pohledu vzato, co to bylo za špatné časy, když jsme hospodařili. Barák v Hostinné Lhotě byl na spadnutí, střecha došková nakonec spadla, byl nedostatek krmiva, nebyly peníze.. Kdyby tak jsme tenkrát tušili, jak se budeme mít za několik let. Chalupu jsem dokonce neměl připsanou a tak v rámci osídlení volyňskými Čechy, dostal tuto chalupu jiný dosídlenec a já byl donucen se odstěhovat. Tenkrát zde měl nějakou funkci Karafiát Ladislav, který mi slíbil, že mi pomůže věc vyřešit. Jeli jsme na osidlovák do Krumlova, nepořídili jsme však nic a pak v Budějovicích také nic. Nakonec z toho, co jsem zasel a připravil, sklízel onen dosídlenec systémem jedna fůra mně a tři fůry sobě.
V době, kdy jsem hospodařil, jezdili jsme přes zimu s koňmi vypomáhat do lesa a tím si přivydělat nějaké peníze. Nejvíce jsme jezdili ve složení Lang, Štefan Řezníček a já. Nejprve na sv. Tomáš a později na Zvonkovou, Josefův Dvůr a Hutský Dvůr. Jezdili jsme vždy na celý týden, vždycky v pondělí ráno, a v sobotu jsme se vraceli. Byla to dřina, ale peníze jsme si vydělali. Ty ovšem zase padly na postrojení koní, protože to dostávalo zabrat. Tahali jsme nejdříve klády po rakouské asfaltové silnici, ale protože jsme jim jí málem zničili, museli jsme pak tahat dřevo přes kopec. Pro koně to byla obrovská dřina a pro nás také. Pro koně jsme dostávali od polesí v Plané melasu s ovsem a někdy i seno.
            Jednou jsem přijel domů z lesa a moje žena mi povídá, že jedno prase chcíplo a druhé dodělává. Nedalo se nic dělat, prase jsem klepnul, protože maso bylo třeba a šel jsem si k Langovi pro necky. Protože Lang byl předsedou Místní správní komise, vylíčil jsem mu celou věc s prasetem. Slíbil, že mi dá potvrzení, aby to nebyla porážka na černo. O tom, že jsem prase zabil věděli skoro všichni a také mě ubezpečovali, že jsem udělal dobře. Když jsem šel potom vracet necky, jde proti mně z Hořic četník a hned na mě, jakže to bylo s tím prasetem. A tak jsem za tu černotu dostal týden vězení v Krumlově a 5 000 Kč pokuty.
            Rovněž jsem měl v držení dva obecní býky na jejichž ošetřování a krmení jsem dostával od obce určitou finanční částku. Celá však vždy padla na pokuty, z kterých jsem nevyšel. Já měl vždy horkou povahu a byl jsem stále v roztržce s četníky.
Pokračování příště !