Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jubilejní stý článek Františka Záhory

 

Jubilejní stý článek Františka Záhory
 
Někdy v první polovině roku 2007 začala v Českokrumlovském deníku akce Čtenáři – sobě. Na čtenáře bylo apelováno, aby se současně stal i reportérem, aby psal, fotil a spoluvytvářel Českokrumlovský deník.
 
Měl jsem v té době za sebou již mnoho let kronikářské práce pro obec Černou v Pošumaví, snažil jsem se co nejvíce proniknout její historií, shromažďovat materiály, dělat prostě vše, co s výkonem práce kronikáře souvisí. Jenom jedno jsem zatím nedělal – do žádných novin ani časopisů jsem nikdy nic nenapsal. Až rubrika reportéra mě přece jenom upoutala a rozhodl jsem se, že to zkusím.
Prvním článkem, který vyšel 17. prosince 2007, bylo několik řádků o oslavě adventního času v obci, který se setkal s příznivým ohlasem. Tehdy jsem za něj dostal v redakci i 100 korun, které byly nabízeny za zajímavý příspěvek. No a tehdy to vlastně všechno začalo, rozhodl jsem se, že se pokusím v dalším období prezentovat obec Černou v Pošumaví svými články.
Začal rok 2008, což byl pro obec rok jubilejní, neboť jsme si připomínali výročí první písemné zmínky o založení obce v roce 1268. Proto jsem směřoval své články převážně na výběr z historie, ovšem současně jsem měl i určitou obavu z toho, že tato témata nebudou čtenáře v dnešní době moc zajímat. Většina lidí nejeví zájem o historii národa a své obce, přestože znalost historie nám umožňuje přemýšlet o tom, co tehdy bylo dobré a co ne, co bylo mravné a co je nutno zavrhnout.
V redakci Českokrumlovského deníku však tyto mé obavy rozptýlili a když jsem asi po desátém článku začínal mít odezvy i od čtenářů, pustil jsem se do psaní již naplno. Zajímavé je, že ti, kteří mě pak po celou dobu, kdy mé články vycházeli, kontaktovali, byli lidé „cizí“, z vlastní obce jsem měl pouze dvě odezvy, bohužel negativní.
Styk s čtenáři byl pro mě velmi inspirativní, některé jsem osobně navštívil, s dalšími jsme si telefonicky a elektronickou poštou vyměňovali vzájemné informace. Pro svou práci jsem získal mnoho dalších cenných historických dat. Například jako první se mi ozvala paní Ludmila Prennerová z Dobčic u Dubného, která v mládí bydlela v Dolní Vltavici, a kterou jsem posléze v jejím bydlišti navštívil a rozhovorem s ní získal velmi cenné informace.
Cením si toho, že jsem byl v telefonickém styku s Antonínem Nikendeyem z Českých Budějovic, který jako lesák a historik byl znalcem hospodaření na Šumavě. Vyměnili jsme si vzájemně i některé publikace, které vydal on i já (s finanční podporou obce publikaci Z pera kronikáře aneb Všehochuť o Černé v Pošumaví). V dubnu letošního roku se inženýr Nikendey ve věku 91 let s námi bohužel rozloučil.
Telefonicky jsem byl ve styku i s naším rodákem, malířem, grafikem a historikem Františkem Dörflem, se kterým jsme si rovněž vzájemně vyměnili publikační materiály.
Velmi si cením i spolupráce a přátelství s českokrumlovským spisovatelem Janem Vaněčkem, rovněž kolegou – reportérem, s nímž jsme propojili i některé své články. Bohužel permoníky jsme neuviděli a kvadraturu kruhu rovněž nevyřešili.
Všechna tato setkání a mnoho dalších přes e–mailovou poštu mě utvrzovala ve vědomí, že články o historii obce, ale i další ze současnosti, se setkaly s určitou odezvou a že svůj význam mají. Proto jsem v psaní pokračoval dále, počet vydaných článků se stále zvyšoval a přede mnou stála magická, ovšem nechci říkat konečná, stovka. Tímto svým dnešním článkem jsem do cíle dospěl – je jubilejním stým článkem.
Myslím si, že jsem za celou tu dobu obec Černou v Pošumaví dostatečně zviditelnil a prezentoval, což však neznamená, že jsem dojel na konečnou. Námětů je stále dost a bude-li dostatečný zájem, pitvání v historii může pokračovat.
Jenom jednomu jsem se ve svých článcích vyhýbal, totiž současné politice, kterou často rozebírají ostatní kolegové – reportéři. Samozřejmě, že nejsem spokojen s mnoha nešvary, které se na naší politické scéně permanentně objevují, nelíbí se mi skandály politiků, zkorumpovanost, neprůhlednost zákonů, tunelování našeho hospodářství a postupné zvyšování státního dluhu, jehož následky pak nesou především miliony slušných a pracovitých lidí.
Především jsem však nespokojen s prakticky převrácenou morální stupnicí hodnot v naší společnosti a rád bych se dožil ještě toho, aby slova jako slušnost, vstřícnost, ochota, poctivost, pravdomluvnost a další získala opět své krédo.
Všem čtenářům přeji, aby poznání historie obce Černá v Pošumaví a celého regionu prostřednictvím mých článků bylo pro ně poučením a zábavou. Snad to přinese i určité poznání pro pokolení našich následovníků.
Českokrumlovský deník, 1.8.2011
Redakce Františku Záhorovi tímto velice děkuje za spolupráci a těší se na jeho další zajímavé příspěvky!
 
 
Reakce čtenáře Jana Vaněčka na jubilejní článek dopisovatele Františka Záhory z Černé v Pošumaví
 
Dopis o kile a logická záhada
JAN VANĚČEK
ČESKÝ KRUMLOV
 
Vážený pane Záhoro, vězte, že stovka je takové poněkud mazané číslo. Dělají to ty dvě nuly. Ve dvojkové soustavě, používané hlavně v algebře logiky, znamená číslovku čtyři ze soustavy desítkové. A stovka v té desítkové – to je dneska takové skoro nic. Říká se jí kilo. A co si za to kilo pořídíte? Pět piv, vstupenku do kina nebo oběd v restauraci laciné cenové skupiny (samozřejmě bez polívky).
Kilo kdysi někdy platívala taky tahle redakce za čtenářský příspěvek. Pak jim ta kila došla. A ještě mě napadá, když někomu třeba kilo půjčíme, on zapomene na „navrátila“ a my časem taky, ani nás to nijak nestresuje, je nám to většinou šumafuk. Co naplat – taková nastala inflace naší měny i našeho myšlení, co se týče hodnoty peněz.
Napsat ale stovku článků, jak jste dokázal vy, to už stojí, panečku, za řeč. O tom není pochyb. Je to makačka. Vím o psaní své. Zabere to nejenom spoustu času, přemýšlení, a ve vašem případě také hledání a nalézání skutků a událostí, hodiny a hodiny rozhovorů s pamětníky, vysedávání po archivech a pak u počítače, aby vámi nalezené spatřilo světlo světa, abyste se o to s námi, čtenáři, podělil. Hezky se vše od vás čte. Má to šťávu, zajímavý obsah – a hlavně z textu je poznat, že vás tohle lopocení opravdu těší a baví. Měl jsem možnost okusit, že máte smysl i pro humor, což mně jako humoristovi zaimponovalo. S takovými lidmi je vždy radno se přátelit. Zkrátka s úsměvem jde všechno v životě líp. Úsměv nic nestojí, ale dává mnoho.
Sluší se vám poděkovat za pomoc, kterou jste mi poskytl při mé nové knize Veselosti z krumlovského Česka. Jen ty permoníky budeme muset ještě dotáhnout do konce, zjistit jejich bydliště a pozvat je v Černé na pivo.
Do další stovky článků přeji, aby vás to těšení a lopocení neopustilo. Ať vám to píše! A protože vždycky řešíme přes noviny i nějakou záhadu, dovoluji si jednu poslat. Kromě vás si s ní mohou lámat hlavu i čtenáři. Věřím, že vás tahle logická legrácka bude rovněž inspirovat k napsání jakési úsměvné repliky na tohle téma.

 vlp-2011-08-05-jc_kruml-10-art-01016_html.jpg