Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prožili svůj život v dolech

Prožili svůj život v dolech

Kdokoliv přijede dnes do Černé v Pošumaví a není obeznámen s historií obce a blízkého regionu, vůbec již nepozná, že zde v minulosti byla rozsáhlá ložiska grafitu, jehož dolování ovlivňovalo život celé obce. Mnoho rodin nacházelo své živobytí právě v tuhových dolech, v období mezi dvěma světovými válkami zde bylo zaměstnáno několik stovek dělníků v mnoha profesích.

Po druhé světové válce nastává útlum dolování a posléze úplný konec zatopením ložisek a všech důlních staveb vodami lipenské přehrady. Dolování se přesunuje do oblasti Bližné, kde pak až do úplného zániku pracovala řada občanů naší obce. Práce horníka však nebyla nikterak lehká, máme dosud pamětníky, kteří to svými výpověďmi stvrzují. Ti nejstarší z nich začínali ještě na závodě Černá Hůrka, v místech, kde je dnes železniční stanice Černá v Pošumaví.

Do úpravny tuhy, která se zde mlela, sušila a pak odvážela k využití do železáren, nastoupil v roce 1950 i Václav Vácha, dnes devadesátiletý pamětník. Pracoval i ve vedlejším mlýně a později přešel na práci do podzemí, kde byla práce velmi namáhavá, ale zase byly vyšší výdělky. Pracoval na tzv. Nové jámě, pak na šachtě Vilemína, která zůstala po Němcích, byla vybetonována a sloužila k odčerpávání vody. Pracoval na úpadnici, která byla v místech pod dnešní tratí a poznal, jakou roli hraje voda, která se musela neustále čerpat. V zimě zamrzala i voda proudící, až se nakonec nechalo vše zatopit. Doly byly uzavřeny, když se Lipno začalo napouštět, a tak pan Vácha přešel na Bližnou, kde se začala hloubit jáma, později nazvaná Stará jáma, pak jáma Barbora, nakonec důl Václav.

V roce 1952 nastoupil do stejných míst v Hůrce Karel Vrba, který v letošním roce oslaví krásné osmdesáté narozeniny. Pracoval rovněž na likvidaci úpadnice a posléze na Nové jámě. Po skončení základní vojenské služby přešel na Bližnou, neboť jeho původní pracoviště již bylo zatopeno. Vzpomíná na to, jak vypadal pracovní den, když začínal ještě v Hůrce. Veškeré práce byly úkolované, při ražení předku byla norma 46 až 58 centimetrů na hlavu a směnu. Neměli tehdy ani kompresor ani sbíječky, vše museli kopat za pomoci špičáků. Na dole Václav již byly nakladače, kde při ručním nakládání byl výkon 6,5 tuny na hlavu za směnu. Surovina se nakládala do vozů a těžní klecí pak na povrch.

Stejně začínal i další, hornickému povolání celý život věrný, František Kubiš, který by v letošním roce rovněž oslavil osmdesátku, ale v roce 2005 odešel do hornického nebe. Ten rovněž přešel z hůreckého prostředí na Bližnou jako revírník a při zaměstnání vystudoval průmyslovou školu hornickou. Od roku 1970 byl pak ve funkci vedoucího provozu dolu Bližná. V době své práce podal dva zlepšovací návrhy a byl spoluautorem vyřešení namáhavé ruční práce využitím přepravníkového nakladače PM 1500 a vrtacího vozu.

O dva roky mladší než dva výše jmenovaní je další hornický matador Josef Hlávka. Na hůrecké Nové jámě pobyl dva měsíce, byl pak přemístěn na Bližnou, ale znovu se vrátil na Novou jámu a pracoval rovněž na úpadnici. Po vojenské službě se vrátil na Bližnou, ale rovněž pracoval i na mlékárenském tunelu v Českém Krumlově, na šachtě v Lazci a dělal i průzkumné šachtice na Světlíku a na Svérázu. Na Bližné pak měl, až do odchodu na zasloužený odpočinek, podstatný podíl na velmi dobrých výsledcích, byl vedoucím kolektivu dolu Václav. Velmi stručně popsal práci kolektivu za směnu. Večer se odstřelí, ráno je nutno odvézt hromadu od včerejšího odstřelu, pak se položí kolejnice, prodlouží větrací a vodovodní potrubí, navrtá se čelo chodby, vsune trhavina a znovu odstřelí.

Všem těmto zde jmenovaným a samozřejmě všem ostatním je nutno poděkovat a vzdát hold jejich práci. Celý svůj život prožili v hornictví a když byl úplně zlikvidován důl Václav na Bližné, byla v roce 2009 jejich posledním počinem přítomnost u odhalení desky na paměť a připomínku nejen práce jejich, ale i celých generací horníků v tuhových dolech.

Českokrumlovský deník,10.března 2015