Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínka na zaniklou Pestřici

 

Vzpomínka na zaniklou Pestřici
Lipensko
V Českokrumlovském deníku jsme si mohli ve středu 8. srpna přečíst malou zprávičku o zrekonstruování kapličky v Dolní Pestřici.
Jsem vždy rád, když k jakémukoliv zvelebení těchto památek dochází. Dáváme tím najevo, že nám není lhostejná minulost a že tím poněkud uctíme naše vzpomínky na život tehdejších obyvatel v této vesničce. A je vlastně lhostejné, zda se o to starají lidé z Horní Plané, z Černé, Frymburka nebo odjinud. Vždyť všem musí jít vlastně o to samé. Současné území bývalé Pestřice patří již dlouhá léta do správy města Horní Planá. Ale nebývalo tomu tak vždy.
Ve starých kronikách je Pestřice (Stögenwald) uváděna jako součást podstatně starší obce Bližná, farností patřila spolu s ostatními obcemi této oblasti do Dolní Vltavice, kam docházely i děti do školy.
O Pestřici, která se rozkládala v prostoru mezi Zvonkovou a Kyselovem, v současnosti na pravém břehu lipenské nádrže, jsou první písemné nálezy až v roce 1655, kdy si zde jako první postavil domek jistý Kaspar Nader. V archivech je většinou uváděna pouze sklářská huť rodiny Stöger, z čehož pravděpodobně vznikl i název Stögenwald.
Více záznamů se objevuje až po třicetileté válce, stejně tak jako o vsi Račíně, ovšem je důvodné se domnívat, že život zde vznikal mnohem dříve. Samotné vyklučení pralesa na svazích Strážního vrchu zasazují historici až před rok 1500, podle seznamu majitelů obce Pestřice mohl být svah Strážního vrchu osídlen, sice primitivními obydlími, ale přesto, již před rokem 1600.
Strážní vrch, dnes Pestřický vrch (842 m. n. m), byl ve své době důležitým územím, kterým vedly zemské stezky z Lince a Aigenu ve směru na Český Krumlov a České Budějovice.
Dne 25. května 1752 obdržela obec Pestřice vlastní rychtu, prvním rychtářem byl Benedikt Perfahl, Pestřice č. 8.
Při sčítání lidu v roce 1930 měla Pestřice 59 domů se 412 obyvateli a z toho bylo 14 obyvatel české národnosti.
Po druhé světové válce bylo celé území, včetně Pestřice, vysídleno, státní hranice s Rakouskem opatřena drátěným zátarasem, vymezeno hraniční pásmo a posléze i část zatopena lipenskými vodami.
Lidské společenství zaniklo, na přírodu to možná mělo pozitivní vliv. Sice se zde hospodařilo s určitými problémy i za dráty, ale příroda zůstávala zachována. Minimální, téměř žádné rekultivace, hnojení či ochrana, to všechno mělo vliv na to, že struktura krajiny zůstávala v téměř zachovalém stavu.
Proto také mohla být v roce 1992 tato lokalita, o výměře 106 hektarů, vyhlášena nejprve chráněným územím a posléze přírodní památkou, kde se nachází řada chráněných rostlin a živočichů.
Českokrumlovský deník, 9. Srpen 2012